Going retro, 15. 10. 2017

Autor plakátu: Romana Švecová

Víkend a volná neděle. Někdo si užívá možnost lenošení na gauči, někdo vyrazí do přírody na procházku. Já a moje maminka jsme vyrazily za kulturou. V Theatre Cinema Cafe Royal se konal narozeninový koncert Moniky Sommerové s názvem Going Retro. A v jeden den se uskutečnily hned dva koncerty.

Moc hezky poskládaný program proložený srdečným povídáním. Zazněla spousta hitů, které má jistě každý rád.

Monika si pozvala řadu milých hostů. Velmi mile nás překvapila Leona Gyöngyösi, kterou jsme viděly a slyšely prvně. Má krásný hlas. Ale to její příjmení nevyslovím správně ani za zlaté prase.  Připomněla nám krásné melodie z filmu Osobní strážce.

Druhým hostem byl Bohuš Matuš. Jeho hlas známe, ale nevěděly jsme, že umí tak perfektně napodobit Waldemara Matušku. V písni Vy byste pořád seděla, byl nepřekonatelný a opravdu jsme měly pocit, že se nám Walda vrátil.

Obrovským překvapením byla Adélka Řehořová. Velmi nadaná holčička, která s přehledem zvládla zazpívat i Christininu árii Think of me. Seděly jsme doslova s otevřenou pusou. Tahle píseň v nás vyvolává emoce i normálně, ale když na plátně jela prezentace fotografií se vzpomínkami na Fantoma, bylo dost těžké udržet slzičky na uzdě. Stejně jako při přehlídce rodinných fotek. Moničino poděkování rodině dojalo nejednoho diváka. 

Když Adélka společně s Monikou zpívaly Scarborough Fair, cítila jsem mrazení v zádech. Dovolím si sobecky tvrdit, že k svému svátku jsem nemohla dostat hezčí dárek. 

Zazněla i píseň It must have been love od skupiny Roxette, se kterou se Monika hlásila do jedné z prvních řad soutěže Superstar. Tenkrát ji vyhodili. Dnes si možná tehdejší porota už drbe hlavu. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Možná, že kdyby tenkrát postoupila, neměli bychom dnes tak úžasnou Christine.

Překvapením pro Moniku i publikum bylo předání dárečku. Monika má od teď své vlastní logo.

Zpěváčky doprovázela osvědčená kapela: Kristina Brachtlová, Kuba Červinka, Kuba Nývlt, Alois Zatloukal a Dalibor Pelc. (Doufám, že tam mám všechny a správně.)

Na závěr koncertu se mezi diváky snášely balonky s Moničiným podpisem a přiznám se hned. Taky jsme si jeden ukořistily. Chtěly jsme ho jako malý talismánek pro štěstí a na památku. To jsme ještě netušily, jak moc ho budeme potřebovat.

Odpolední koncert skončil a my se celé rozradostněné vydaly na zpáteční cestu. Když jsme dorazily na nádraží, úsměv se pomalu vytratil. Vynechal jeden spoj a čekala na nás nekonečně dlouhá fronta. Samozřejmě, jeden autobus nás nepobral. Čekaly jsme tedy další půlhodinu, až přijede jiný. Přijel, ale... Jak jsme se blížily k nástupním dveřím, musely jsme projít kolem pravého předního kola. Ovanulo nás horko. Bylo totiž rozpálené jako šporhélt a zavanul pronikavý zápach spálené gumy. Ale pan řidič si z toho hlavu nedělal. To nejhorší co nás prý může potkat je, že se autobus někde zastaví. Naštěstí vydržel.

Koncert jsme si moc užily a všem účinkujícím i organizátorům patří naše velké díky.  Jen příště by možná nebylo na škodu trochu ztlumit kapelu. Chvílemi jsme skoro neslyšely zpěv.